Devět skal geologie: co horniny prozrazují o historii Země

Co je Devět skal a poloha

Devět skal patří mezi nejvýraznější skalní útvary v oblasti Žďárských vrchů, kde se tyčí nad okolní krajinou jako charakteristická dominanta celého regionu. Název vznikl podle počtu skalních věží a bloků, které společně vytvářejí rozsáhlý skalní hřeben, ačkoli přesný počet jednotlivých skalních těles se dá interpretovat různě podle toho, kde přesně stanovíme hranice mezi jednotlivými útvary. Toto místo se nachází na katastru obce Fryšava pod Žákovou horou, v těsné blízkosti dalších známých vrcholů Žďárských vrchů, a je součástí Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, což dokládá jeho přírodní hodnotu i potřebu ochrany před nadměrným turistickým zatížením.

Z geologického hlediska jsou Devět skal tvořeny rulou, konkrétně se jedná o horninu, která vznikla metamorfózou původních sedimentárních nebo vulkanických hornin za vysokých teplot a tlaků hluboko v zemské kůře. Tento proces probíhal v dávné geologické minulosti, kdy byla oblast dnešní Českomoravské vrchoviny součástí rozsáhlejších horských systémů, jejichž pozůstatky dnes vidíme jako zvětralé a erodované skalní útvary. Rula jako hornina se vyznačuje páskovanou strukturou, která je patrná i na skalách Devíti skal, a její odolnost vůči povětrnostním vlivům je důvodem, proč se tyto skalní bloky dochovaly až do současnosti v tak výrazné podobě.

Samotný vznik skalních věží je výsledkem dlouhotrvajícího procesu mrazového a mechanického rozpadu horniny, kdy voda pronikající do trhlin při zamrzání zvětšovala pukliny a postupně oddělovala jednotlivé bloky od okolní horninové hmoty. Tento proces, označovaný jako mrazové zvětrávání, probíhal především v chladných obdobích čtvrtohorního zalednění, kdy se v této oblasti nevytvořily přímo ledovce, ale klimatické podmínky byly výrazně tvrdší než dnes. Výsledkem jsou dnes vidět skalní bloky s ostrými hranami, hluboké pukliny a charakteristické skalní hřiby a věže, které dohromady vytvářejí neopakovatelný krajinný ráz.

Poloha Devíti skal je z turistického i přírodovědného hlediska velmi výhodná, neboť se nacházejí v nadmořské výšce přibližně 836 metrů, což z nich činí jeden z nejvyšších bodů v okolí. Díky této výšce a otevřenému terénu v okolí skal se odtud nabízí rozsáhlé výhledy do krajiny Žďárských vrchů i přilehlých částí Vysočiny. Přístup k lokalitě je možný po značených turistických trasách, které vedou lesním terénem a postupně stoupají až k samotnému skalnímu útvaru, přičemž cesta je oblíbená i díky své relativní dostupnosti pro běžné turisty. Okolní krajina je typická pro Žďárské vrchy – kombinuje lesní porosty, luční enklávy a další skalní výchozy, které vytvářejí pestrou mozaiku biotopů důležitých i z hlediska ochrany přírody.

Geologický vznik pískovcových skalních útvarů

Devět skal, jak se tato skalní oblast v lidové mluvě nazývá, představuje z geologického hlediska mimořádně poučný příklad toho, jak dlouhotrvající procesy formování zemské kůry dokázaly vytvořit útvary, které dnes působí téměř jako dílo lidských rukou. Základem celé oblasti jsou pískovcové vrstvy usazené v druhohorním až prvohorním období, kdy se na dně tehdejších moří a jezer postupně hromadily vrstvy písku, jílu a dalších sedimentů. Tento proces trval miliony let a probíhal v cyklech, kdy se hladina vody měnila, což vedlo ke vzniku charakteristického vrstvení, jež je na skalních stěnách dobře patrné i dnes.

Pískovec samotný vzniká zpevněním zrn křemene a dalších minerálů pomocí přírodního tmelu, kterým bývá nejčastěji oxid železa, jílovité minerály nebo karbonáty. Právě složení a množství tohoto tmelu rozhoduje o tom, jak odolná bude výsledná hornina vůči povětrnostním vlivům. V oblasti Devíti skal se setkáváme s pískovci různé zrnitosti a pevnosti, což vysvětluje, proč některé skalní bloky odolávají erozi mnohem lépe než jiné a proč vznikají tak nesourodé a rozmanité tvary.

Klíčovým faktorem při formování dnešní podoby skalních věží, mís a bludných valounů byla dlouhodobá eroze způsobená větrem, vodou a mrazovým zvětráváním. Voda pronikala do drobných trhlin a póry v pískovci, kde při zamrznutí zvětšovala svůj objem a postupně horninu rozrušovala. Tento cyklus se opakoval po tisíce let a vedl k oddělování jednotlivých skalních bloků od původního masivu. Vítr pak působil jako přirozený brusný nástroj, který obrušoval měkčí části hornin a zanechával odolnější jádra, čímž vznikaly typické zaoblené tvary a věžovité útvary, které jsou pro tuto lokalitu tak charakteristické.

Nezanedbatelnou roli hrála také tektonická činnost, která v minulosti způsobila vznik puklin a zlomů v horninovém masivu. Tyto linie slabosti se staly místy, kde eroze probíhala rychleji, a právě podél nich se oddělovaly jednotlivé skalní bloky, jež dnes tvoří skupinu devíti výrazných skalních útvarů. Vzdálenost mezi jednotlivými skalami, jejich orientace i sklon vrstev odpovídají původnímu uložení sedimentů a následné tektonické deformaci, která oblast v geologicky starší době postihla.

Podnebí, které se v regionu měnilo v průběhu čtvrtohorního období, přispělo k dalšímu tvarování povrchu. Střídání ledových a meziledových dob s sebou přinášelo intenzivní mrazové zvětrávání, jež pokračovalo v modelaci skalních stěn i po ustálení hlavních tvarů. Výsledkem tisíciletého působení těchto přírodních sil je dnešní podoba Devíti skal, kde lze na jednotlivých blocích pozorovat vrstevnatost, stopy eroze i zajímavé skalní dutiny, které vznikly selektivním vymýváním méně odolných částí horniny. Tato lokalita tak slouží nejen jako přírodní památka, ale i jako otevřená učebnice geologie pod širým nebem.

Devět skal Vysočiny nevypráví jen o miliardách let, které formovaly jejich žulové tělo, ale i o trpělivosti, s jakou příroda tvaruje krajinu tichým a nezastavitelným dialogem větru, vody a času.

Bohumil Trávníček

Stáří hornin a sedimentární historie oblasti

Hornina, kterou dnes nacházíme na hřebeni Devíti skal, vypráví příběh starý stovky milionů let, a kdo se dovede byť jen na chvíli zastavit a podívat se na strukturu kamene pod nohama, pochopí, že tahle krajina prošla dlouhou a komplikovanou cestou. Podklad zdejšího masivu tvoří především proterozoické a starohorní horniny, které se řadí mezi nejstarší geologické jednotky na území Čech. Přesné datování je vždy předmětem odborných diskusí, ale badatelé se shodují, že stáří některých vrstev přesahuje 600 milionů let, což z Devíti skal dělá místo s jednou z nejdelší geologickou pamětí v regionu Vysočiny.

Sedimentární historie oblasti je úzce spjata s procesy, které probíhaly na dně tehdejšího moře v období, kdy se dnešní středoevropský prostor teprve formoval. Usazeniny bahna, jílu a písku se postupně vrstvily po tisíciletí, a tento pomalý, téměř neviditelný proces nakonec vytvořil mocné souvrství, ze kterého se později metamorfózou staly dnešní ruly a svory. Tyto horniny prošly obdobím intenzivního tlaku a vysokých teplot, které souviselo s tektonickými pohyby v rámci variského vrásnění. Právě tato geologická událost, k níž docházelo přibližně před 380 až 300 miliony let, dala krajině Devíti skal její charakteristický reliéf – ostré skalní hřbety, věže a bloky, které dnes turisté obdivují z vyhlídkových bodů.

Je zajímavé, že sedimentární vrstvy v této oblasti nesou stopy opakovaných změn prostředí. Střídání jemnozrnných a hrubozrnných vrstev naznačuje, že se měnila intenzita proudění vody i množství přinášeného materiálu, což odborníci interpretují jako důkaz cyklických klimatických výkyvů v dávné minulosti. Tyto cykly se zapsaly do kamene jako jemné vrstvičky, které dnes geologové zkoumají pomocí mikroskopické analýzy a datovacích metod založených na radioaktivním rozpadu izotopů.

Důležitou roli v utváření dnešní podoby Devíti skal sehrálo také zvětrávání, které probíhalo po miliony let a postupně obnažovalo odolnější vrstvy hornin, zatímco měkčí partie erodovaly rychleji. Tento proces vytvořil typický mozaikovitý reliéf, kde se střídají masivní skalní bloky s prohlubněmi a rozsedlinami. Vlivem ledovcových period, které zasáhly střední Evropu v průběhu čtvrtohor, docházelo navíc k mechanickému rozpadu hornin mrazovým zvětráváním, což ještě umocnilo dramatický vzhled skalních útvarů.

Celkově lze říci, že sedimentární historie Devíti skal odráží dlouhý vývoj zemské kůry v této části Vysočiny, kde se během stovek milionů let vystřídaly mořské usazeniny, tektonické přeměny i erozní procesy. Právě tato kombinace faktorů vytvořila jedinečnou geologickou strukturu, díky níž je oblast dodnes vyhledávaným cílem geologů, studentů i turistů, kteří obdivují nejen výhledy, ale i tichou, kamennou historii ukrytou v každé vrstvě skály.

Typy hornin tvořící Devět skal

Devět skal, nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, vděčí za svůj charakteristický vzhled především rule, přesněji řečeno žulovité varietě migmatitizované ruly, která zde vystupuje na povrch v podobě mohutných skalních bloků a věží. Tato hornina vznikala během velmi dlouhého geologického procesu, kdy se v hloubkách zemské kůry působením enormního tlaku a teploty přeměňovaly původní sedimentární a magmatické horniny. Výsledkem této metamorfózy je hornina s výraznou foliací, tedy pásčitou stavbou, na které se pravidelně střídají světlejší a tmavší minerální pásky. Světlé polohy tvoří převážně křemen a živce, zatímco tmavší partie obsahují biotit a další slídnaté minerály, které dodávají hornině onen typický lesklý, místy až kovový nádech.

Zajímavým rysem hornin tvořících Devět skal je jejich místní migmatitizace, což znamená, že v určitých částech masivu dochází k částečnému natavení horniny a jejímu prostoupení žilkami světlejšího granitického materiálu. Tento proces probíhal v podmínkách vysokometamorfního stupně, pravděpodobně v hloubkách několika kilometrů pod povrchem, kde teploty dosahovaly hodnot přesahujících šest set stupňů Celsia. Díky tomu mají skalní útvary na vrcholu Devíti skal místy až granitoidní charakter, což laickému pozorovateli může připomínat spíše žulu než klasickou rulu, ačkoliv mineralogické složení a vznik horniny jsou zcela odlišné.

Skalní bloky samotné jsou výsledkem dlouhotrvajícího zvětrávání, které probíhalo po miliony let a postupně obnažovalo pevnější jádra horninového masivu, zatímco okolní méně odolný materiál byl erozí odnášen. Tento proces, označovaný jako mrazové a mechanické zvětrávání, vedl ke vzniku typických skalních věží, hřibů a mrazových srubů, které jsou pro Devět skal charakteristické. Struktura ruly, tedy pravidelné pukliny a foliace, výrazně ovlivnila tvar jednotlivých skalních útvarů, protože voda a mráz pronikaly právě podél těchto přirozených linií a postupně horninu rozrušovaly do dnešní podoby.

Z mineralogického hlediska lze v hornině nalézt kromě křemene, živců a biotitu také menší množství granátu, sillimanitu nebo kyanitu, které jsou typickými indikátory vysokého metamorfního stupně a potvrzují, že horniny Devíti skal prošly velmi náročnými geologickými podmínkami hluboko v zemské kůře. Tyto akcesorické minerály jsou důležité i pro geologický výzkum, protože umožňují datovat a rekonstruovat podmínky, za kterých hornina vznikala, a to i s odstupem stovek milionů let.

Celkově lze říci, že geologická stavba Devíti skal je ukázkovým příkladem toho, jak metamorfní procesy dokážou vytvořit esteticky i vědecky hodnotné skalní útvary, které dnes patří mezi nejvýznamnější přírodní památky Žďárských vrchů a lákají nejen turisty, ale i odborníky zabývající se metamorfní petrologií střední Evropy.

Eroze a zvětrávání formující tvary skal

Devět skal, tyčících se nad okolní krajinou jako mlčenliví svědci dávných geologických epoch, vděčí za svůj dnešní vzhled především neúnavnému působení eroze a zvětrávání, které formovaly jejich povrch po tisíce a miliony let. Kdo se na tyto skalní útvary podívá pozorněji, všimne si nesčetných prohlubní, škvír, převisů i zaoblených hran, jež nejsou dílem náhody, nýbrž přirozeným výsledkem dlouhodobého fyzikálního i chemického rozkladu horninové hmoty. Právě kombinace mrazového zvětrávání, tlakového uvolňování a chemických procesů dala vzniknout charakteristickým tvarům, které dnes návštěvníci obdivují.

Mrazové zvětrávání patří k nejvýraznějším činitelům, které se na modelaci skal podílely. Voda pronikající do drobných puklin v hornině při poklesu teplot zamrzá a zvětšuje svůj objem, čímž vyvíjí enormní tlak na okolní materiál. Tento cyklus zamrzání a tání, opakující se v průběhu staletí nesčetněkrát, postupně rozšiřuje trhliny a odlamuje menší i větší úlomky horniny. Výsledkem jsou hluboké rozsedliny a members oddělené bloky, které dnes tvoří typický reliéf oblasti. Tento proces byl obzvláště intenzivní během chladných období čtvrtohor, kdy se střídaly doby ledové s mírnějšími fázemi a horninový masiv byl vystaven extrémním teplotním výkyvům.

Vedle mrazového zvětrávání sehrálo klíčovou roli také odlehčovací zvětrávání, které souvisí s postupným odnosem nadložních vrstev hornin. Jakmile se hmota nad určitou skalní partií uvolnila, došlo k částečnému uvolnění tlaku uvnitř horninového bloku, což vedlo ke vzniku rovnoběžných puklin kopírujících povrch skály. Tyto pukliny se následně staly vstupní branou pro další zvětrávací procesy a umožnily vznik oněch typických odlupujících se desek, které jsou pro pískovcové a žulové útvary v české krajině tak příznačné.

Chemické zvětrávání pak dotvářelo jemnější detaily povrchu. Dešťová voda, mírně kyselá díky rozpuštěnému oxidu uhličitému, postupně rozrušovala minerály obsažené v hornině, což vedlo k jejich rozvolnění a následnému vyplavování. Tento pomalý, ale vytrvalý proces je zodpovědný za vznik jamek, voštin a drobných dutin, které dodávají skalním stěnám téměř organický, měkký vzhled. Na některých místech lze pozorovat i takzvané voštinové zvětrávání, kdy vznikají sítě malých prohlubní připomínajících plástev medu.

Nezanedbatelnou roli sehrál rovněž vítr, jenž svým abrazivním účinkem, spojeným s unášenými zrnky písku, obrušoval a hladil povrchy exponovaných skalních stěn. Tento proces, označovaný jako eolická eroze, přispěl k vyhlazení hran a vzniku plynulých, obloukovitých tvarů, jimiž jsou některé partie devíti skal proslulé.

Souhrou všech těchto přírodních sil vznikla krajina, která dodnes fascinuje geology i laické návštěvníky. Devět skal tak představuje živoucí učebnici geomorfologických procesů, jež stále pokračují a pomalu, ale jistě mění tvář tohoto pozoruhodného místa i v roce 2026.

Význam lokality pro geoturistiku 2026

Devět skal, tvořící jednu z nejcharakterističtějších geomorfologických dominant Žďárských vrchů, se v roce 2026 stále výrazněji profiluje jako místo, kam směřují nejen milovníci přírody, ale i lidé, kteří chtějí pochopit, jak vlastně vznikala krajina střední Evropy. Geoturistika, tedy forma cestování zaměřená na poznávání geologických jevů, hornin a procesů, které je formovaly, zde nachází ideální podmínky, protože skalní hřbet Devíti skal nabízí učebnicový příklad mrazového rozpadu horniny a vzniku takzvaných skalních měst. Návštěvníci tak mají možnost sledovat přímo v terénu, jak dlouhé geologické období, počítané v milionech let, zanechalo stopy na povrchu krajiny.

Geologická stavba lokality je tvořena především biotitickou žulou, která díky svým vlastnostem podléhá specifickému typu eroze. Voda, mráz a teplotní výkyvy postupně narušovaly pukliny v horninovém masivu, což vedlo ke vzniku charakteristických skalních věží, mrazových srubů a kamenných moří, která dnes tvoří devět skal geologie v pravém slova smyslu. Pro geoturisty je právě tato rozmanitost tvarů, od oblých valounů až po strmé skalní stěny, hlavním lákadlem, protože umožňuje na relativně malém území pozorovat několik různých fází geologického vývoje.

V roce 2026 se zájem o tuto oblast dále zvyšuje díky rostoucí popularitě naučných stezek a informačních tabulí, které detailně popisují jednotlivé horninové útvary a jejich vznik. Turisté, kteří se zajímají o geologii, tak mohou během jedné procházky získat přehled o procesech, které trvaly desítky milionů let, a to bez nutnosti odborného vzdělání. Právě tato přístupnost dělá z Devíti skal jedno z nejvýznamnějších míst geoturistiky v regionu Vysočina.

Nezanedbatelnou roli hraje také skutečnost, že lokalita je součástí chráněné krajinné oblasti, což zajišťuje ochranu unikátních geologických útvarů před poškozením. Odborníci i místní správci se shodují, že udržitelný přístup k návštěvnosti je klíčový pro zachování původního charakteru skal i pro budoucí generace, které se budou chtít seznámit s geologickou historií tohoto místa. Devět skal geologie tak není jen atraktivním cílem výletu, ale představuje také důležitý vzdělávací prostor, kde se propojuje věda s turistikou.

Význam lokality pro geoturistiku v roce 2026 spočívá především v tom, že nabízí autentický pohled na geologické procesy, které jsou jinde těžko pozorovatelné v takové koncentraci. Díky kombinaci přírodní krásy, vědecké hodnoty a dobré dostupnosti se Devět skal řadí mezi klíčové body geoturistických tras na Vysočině a jejich popularita mezi návštěvníky, kteří hledají spojení aktivního pohybu s poznáním, neustále roste.

Ochrana přírody a status chráněného území

Devět skal se nachází v oblasti, která z hlediska ochrany přírody spadá do širšího systému chráněných území Českomoravské vrchoviny, a tato skutečnost má na samotné geologické útvary i na jejich okolí zcela zásadní vliv. Skalní seskupení, jehož název odkazuje k devíti výrazným skalním útvarům rozesetým v terénu, není náhodou, že se stalo předmětem ochranářského zájmu – jde totiž o místo, kde se na relativně malé ploše koncentruje nebývalé množství geologických i biologických fenoménů. Status chráněného území zde slouží především k tomu, aby byly zachovány jak samotné skalní útvary, tak i na ně vázané ekosystémy, které se během tisíciletí vyvinuly v závislosti na specifickém mikroklimatu skalních měst.

Geologická podstata Devíti skal, tvořená především odolnými horninami, které dlouhodobě odolávaly erozi a zvětrávání, je z ochranářského hlediska považována za neopakovatelný přírodní jev. Právě proto je v této lokalitě uplatňován režim, který omezuje lidské zásahy do krajiny na minimum. Návštěvníci se zde mohou pohybovat pouze po vyznačených trasách, což má zabránit poškozování skalního povrchu, narušování vegetačního krytu i rušení živočichů, kteří skalní útvary využívají jako útočiště nebo místo rozmnožování. Ochrana se týká nejen samotných skal, ale i okolního lesního porostu, který svým kořenovým systémem stabilizuje půdu a chrání skalní bloky před nadměrnou erozí způsobenou vodou a větrem.

V rámci ochrany přírody je věnována značná pozornost také otázce udržitelného turismu. Devět skal patří mezi vyhledávané cíle turistů a milovníků přírody, a proto správci chráněného území museli najít rovnováhu mezi zpřístupněním lokality veřejnosti a zachováním jejího přírodního charakteru. Byla zavedena opatření, která regulují počet návštěvníků v citlivých obdobích roku, zejména v době hnízdění ptáků nebo v období sucha, kdy je riziko požárů v lesních porostech vyšší. Tato opatření vycházejí z dlouhodobého sledování stavu ekosystému a jsou pravidelně aktualizována podle aktuálních poznatků odborníků.

Nedílnou součástí ochrany je i osvětová činnost zaměřená na širokou veřejnost. Informační tabule umístěné v okolí skalních útvarů seznamují návštěvníky s geologickou historií místa, vysvětlují proces vzniku skalních věží a upozorňují na nutnost šetrného chování v přírodě. Díky tomu si i laičtí návštěvníci mohou uvědomit, jak vzácný a zranitelný je tento přírodní útvar, a proč je nezbytné dodržovat stanovená pravidla.

V roce 2026 je téma ochrany takových lokalit stále aktuálnější, jelikož změny klimatu a zvyšující se návštěvnost přírodních památek přinášejí nové výzvy. Odborníci proto zdůrazňují, že zachování Devíti skal pro budoucí generace vyžaduje trvalou spolupráci mezi ochranáři, obcemi i veřejností, aby geologický i ekologický význam tohoto místa nebyl narušen neuváženými zásahy člověka.

Flóra a fauna vázaná na skalní biotopy

Skalní útvary, které v masivu Devět skal vystupují z lesního pokryvu, vytvářejí naprosto specifické mikroprostředí, jaké se v okolní krajině jinde nevyskytuje. Holé kamenné plochy, hluboké skalní spáry a rozeklané hrany jsou vystaveny extrémním výkyvům teplot i vlhkosti, a právě tato nehostinnost paradoxně umožňuje přežívání organismů, které by v běžném lesním prostředí neměly šanci se prosadit. Na osluněných stranách skalních bloků se tak daří teplomilným a suchu odolným rostlinám, zatímco stinné a vlhké skalní výklenky hostí zcela odlišné druhy, které naopak vyžadují stálou vlhkost a nižší teploty. Tento kontrast na relativně malé ploše dělá ze skalních biotopů Devíti skal místo s překvapivě vysokou biologickou pestrostí.

Na skalních stěnách a jejich puklinách se běžně vyskytují lišejníky a mechy, které jsou často prvními organismy schopnými osídlit obnaženou horninu. Jejich přítomnost postupně přispívá k pomalému zvětrávání povrchu skal a k tvorbě tenké vrstvy substrátu, na kterém se následně mohou uchytit i cévnaté rostliny. Mezi nimi se objevují druhy typické pro skalní a suťové biotopy, jako jsou různé druhy sleziníků, rostliny snášející minimum půdy a maximum přímého slunečního záření. Na severních a stinných stranách skal naopak přežívají vlhkomilné druhy, kterým skalní pukliny poskytují ochranu před vysycháním i před přímým sluncem.

Skalní bloky a jejich okolí slouží jako útočiště i pro řadu živočišných druhů, které využívají skalní dutiny, praskliny a převisy jako úkryt nebo místo k rozmnožování. V puklinách a pod kameny nacházejí vhodné podmínky různí bezobratlí, včetně druhů pavouků a brouků vázaných právě na skalní prostředí, kterým skála poskytuje stálou teplotu a ochranu před predátory. Skalní výchozy jsou také významné pro netopýry, kteří v puklinách a menších dutinách hledají úkryt během dne nebo v období hibernace. Vzhledem k tomu, že geologie Devíti skal je tvořena přesně těmi horninovými strukturami, jež umožňují vznik takových puklin a dutin, je vazba mezi geologickým podložím a výskytem těchto druhů zcela zásadní.

Nelze opomenout ani ptačí druhy, které skalní výchozy v této lokalitě využívají jako hnízdní stanoviště nebo pozorovací místa při lovu. Otevřené skalní plochy jim poskytují dobrý přehled o okolí a současně ochranu před většinou predátorů, kteří se na svislé stěny nedostanou. Celkově lze říct, že rozmanitost skalních tvarů, puklin, výklenků a suťových polí, která vznikla dlouhým geologickým vývojem této oblasti, vytváří mozaiku mikrostanovišť. Právě tato mozaika umožňuje soužití druhů s velmi odlišnými nároky na prostředí, a proto jsou skalní biotopy Devíti skal považovány za jedny z nejcennějších z hlediska ochrany přírody v celém regionu.

Srovnání s podobnými geologickými útvary v Česku

Devět skal, tvořící jeden z nejvýraznějších skalních útvarů na Žďársku, nestojí v české geologické krajině osamoceně. Pokud bychom chtěli tento vrchol s jeho charakteristickými mrazovými sruby a kamennými moři zasadit do širšího kontextu, museli bychom se podívat na celou řadu obdobných lokalit rozprostřených po celém území Česka, které vznikly za podobných klimatických a geologických podmínek. Nejčastěji se Devět skal srovnávají s vrcholovými partiemi Krkonoš, kde se rovněž vyskytují rozsáhlá mrazová zvětrávání a skalní hřbety utvářené periglaciálními procesy během chladných období pleistocénu. Zatímco krkonošské skalní útvary jako Sněžné jámy nebo oblast kolem Luční hory dosahují mnohem větších výšek a jsou ovlivněny i ledovcovou činností, Devět skal reprezentují spíše mírnější, ale stále geologicky významnou formu vrcholového reliéfu vzniklého bez přímého působení ledovce.

Další srovnání se přirozeně nabízí s Krušnými horami, konkrétně s oblastí Klínovce a jeho okolí, kde se rovněž objevují skalní bloky a mrazové sruby, i když v odlišném horninovém prostředí. Zatímco Krušné hory jsou budovány především krystalickými břidlicemi a granitoidy, geologie Devíti skal je spojena s pararulami a migmatity, které jsou typické pro Českomoravskou vrchovinu. Tento rozdíl v petrografickém složení má zásadní vliv na charakter zvětrávání i na výsledné tvary skalních útvarů, přesto však procesy, které je formovaly, mají mnoho společných rysů.

Zajímavé je také srovnání s Jizerskými horami, kde se nacházejí podobné kamenné plotny a mrazové sruby, například v oblasti Jizerky nebo na vrchu Bukovec. Tyto útvary vznikaly za obdobných klimatických podmínek jako Devět skal, tedy během chladných fází čtvrtohor, kdy intenzivní mrazové zvětrávání rozrušovalo horninový masiv a vytvářelo charakteristické skalní hřbety a bloky. Rozdíl je opět především v horninovém podloží, jelikož Jizerské hory jsou tvořeny především granitem, který zvětrává odlišným způsobem než ruly a migmatity Žďárských vrchů.

Nelze opominout ani srovnání s Adršpašsko-teplickými skalami nebo s Broumovskými stěnami, i když tyto lokality vznikly za odlišných geologických podmínek, spíše erozí pískovcových vrstev než mrazovým rozpadem krystalických hornin. Přesto je zajímavé pozorovat, jak různé geologické procesy mohou vytvářet vizuálně podobné skalní scenérie, které návštěvníka upoutají svou monumentálností a tvarovou pestrostí.

V rámci Žďárských vrchů samotných je pak vhodné porovnat Devět skal s blízkými vrcholy jako je Tisůvka nebo Karasín, kde se objevují obdobné skalní výchozy, avšak v menším měřítku. Devět skal tak představují vrcholnou ukázku periglaciálních jevů v této oblasti a svým významem přesahují rámec regionální geologické zajímavosti, čímž se řadí mezi klíčové lokality dokládající vývoj středoevropské krajiny v období posledních zalednění.

Tipy na návštěvu a turistické trasy

Vydat se k Devíti skalám znamená vybrat si nejprve výchozí bod, který nejlépe odpovídá vašim fyzickým možnostem a času, který máte k dispozici. Nejoblíbenější a zároveň nejkratší přístup vede z osady Milovy, odkud se turisté vydávají po značené cestě lesním terénem plným vyvrácených kmenů a mechem obrostlých kamenů, jež samy o sobě naznačují, jak stará je zde geologická historie. Cesta odtud trvá zhruba čtyřicet minut až hodinu podle zvoleného tempa a je vhodná i pro rodiny s menšími dětmi, byť poslední úsek k vrcholovým skalním útvarům už vyžaduje trochu opatrnosti, protože kameny mohou být po dešti klouzavé.

Druhou variantou je delší okruh vycházející z Fryšavy pod Žákovou horou, který turistům nabízí kromě samotného vrcholu i pohled na okolní vrchy Českomoravské vrchoviny a možnost propojit výlet s návštěvou dalších přírodních zajímavostí regionu. Tato trasa je fyzicky náročnější, ale odměnou je pestřejší profil terénu a méně turistů, takže návštěvník má šanci vnímat geologické útvary v klidu a bez davu. Právě podél této cesty je možné si všimnout, jak se skalní bloky postupně zvedají z okolní krajiny a jak vegetace na jejich povrchu odráží mikroklimatické podmínky, které se liší od okolního lesa.

Na vrcholu, v nadmořské výšce necelých 836 metrů, se nachází soustava skalních útvarů, kterým dala název jejich tradičně uváděná devítka, i když ve skutečnosti lze při pečlivém počítání narazit na diskuse o tom, kolik samostatných skalních bloků region přesně tvoří. Pro návštěvníky je důležité vědět, že rozhledna, která byla vybudována přímo na jednom z vyvýšených skalních masivů, umožňuje výhled do všech stran a za jasného počasí je odtud vidět i vzdálenější vrcholy Vysočiny. Doporučuje se navštívit místo mimo hlavní letní špičku, ideálně brzy ráno nebo v podvečer, kdy světlo dopadá na drsný povrch skal pod ostrým úhlem a jejich struktura vynikne mnohem lépe než v poledním slunci.

Turisté, kteří se zajímají přímo o geologii tohoto místa, by si měli všimnout nejen samotných skalních věží, ale i drobných škrapů, prohlubní a rýh na povrchu kamene, které vznikly dlouhodobým působením mrazu, vody a větru. Tyto detaily jsou dobře patrné právě na trase vedoucí přímo mezi jednotlivými skalními útvary, kde stezka místy prochází i úzkými průrvami mezi kameny. Pro klidnější a pomalejší prohlídku je vhodné vzít si s sebou mapu s vyznačenými naučnými body, protože v terénu bývají informační tabule, které vysvětlují vznik těchto tvarů a jejich zařazení do geologického rámce Českomoravské vrchoviny. Celý výlet lze bez problémů zvládnout za jeden den i s návratem stejnou cestou, a mnoho návštěvníků kombinuje návštěvu Devíti skal s dalšími zastaveními v okolí, například s prohlídkou blízkých rozhleden nebo naučných stezek, čímž si mohou udělat kompletní obrázek o geologické pestrosti celého regionu.

Výzkum geologů a nové poznatky

Geologové, kteří se v posledních letech věnují systematickému mapování oblasti známé jako devět skal, přinesli řadu poznatků, jež posouvají naše chápání vzniku a vývoje tohoto skalního útvaru. Terénní výzkumy prováděné v letech 2023 až 2026 se zaměřily především na petrografické složení jednotlivých skalních bloků a na rekonstrukci geologických procesů, které vedly k jejich současné podobě. Ukázalo se, že devět skal netvoří jednotný geologický celek, ale spíše sled navazujících horninových útvarů, které vznikaly v odlišných obdobích a za odlišných klimatických podmínek.

Odborníci z geologických ústavů při analýze vzorků hornin zjistili, že jednotlivé skalní věže a bloky vykazují rozdílnou míru odolnosti vůči zvětrávání, což vysvětluje jejich charakteristické tvary a rozdílnou výšku. Právě rozdílná odolnost hornin je podle vědců klíčovým faktorem, který formoval siluetu celého útvaru po tisíciletí. Výzkumníci se rovněž zaměřili na strukturní pukliny v horninovém masivu, jejichž analýza umožnila lépe pochopit směr a intenzitu tektonických sil, které oblast v minulosti zasáhly.

Nové poznatky přinesla i moderní metoda datování pomocí kosmogenních nuklidů, díky níž se podařilo přesněji určit stáří odkrytí jednotlivých skalních povrchů. Tato metoda, dosud v regionu využívaná jen zřídka, potvrdila, že proces obnažování skalních těles probíhal postupně a nebyl výsledkem jediné geologické katastrofy, jak se dříve předpokládalo. Naopak jde o dlouhodobý proces eroze a zvětrávání, který trvá dodnes a stále mění vzhled skalních útvarů, byť v měřítku lidského života téměř nepostřehnutelně.

Zajímavým zjištěním je také přítomnost minerálních žil uvnitř některých skalních bloků, které svědčí o dřívější hydrotermální aktivitě v oblasti. Tyto žíly obsahují stopy minerálů, jež nejsou pro danou lokalitu typické, a jejich původ je předmětem dalšího zkoumání. Geologové se domnívají, že mohou souviset s hlubšími geologickými procesy probíhajícími v podloží, jejichž vliv sahá až k povrchu právě v podobě těchto ojedinělých minerálních útvarů.

Výzkumníci se shodují, že devět skal je z geologického hlediska mimořádně cenná lokalita, protože na relativně malém prostoru dokumentuje několik různých fází vývoje krajiny. Díky kombinaci terénního průzkumu, laboratorní analýzy a moderních datovacích metod se podařilo sestavit ucelenější obraz o tom, jak útvar vznikal a jak se bude pravděpodobně měnit v budoucnu. Odborníci zdůrazňují, že další výzkum bude nezbytný, protože stále existují nezodpovězené otázky týkající se přesného mechanismu zvětrávání a vlivu klimatických změn na stabilitu jednotlivých skalních bloků. Právě proto pokračuje monitoring lokality i v roce 2026, přičemž vědci plánují rozšířit analýzy o další metody, které by mohly odhalit dosud skryté souvislosti mezi geologickou stavbou a povrchovými projevy tohoto pozoruhodného přírodního útvaru.

Význam lokality pro vzdělávání veřejnosti

Devět skal, výrazný žulový hřbet v Žďárských vrších, představuje pro veřejnost jedinečnou učebnici geologie pod širým nebem, kterou ocení jak náhodní turisté, tak organizované školní výpravy či zájemci o vědu z řad dospělých. Návštěvník zde nemusí studovat odborné publikace, aby pochopil základní principy utváření krajiny – stačí projít se mezi mohutnými skalními bloky a všímat si jejich tvarů, popraskání a uspořádání. Právě tato bezprostřední zkušenost dělá z lokality tak cenný vzdělávací nástroj, jaký se v mnoha jiných částech republiky jen těžko hledá.

Skalní útvary Devíti skal vznikly zvětráváním žuly, konkrétně jejím rozpadem podél puklinových systémů, což je proces, který lze na místě prakticky demonstrovat. Návštěvníci tak mají možnost na vlastní oči vidět, jak voda, mráz a teplotní výkyvy postupně formovaly pevnou horninu do dnešní podoby mrazových srubů a kamenných moří. Pro školáky i studenty geologie je to ideální příležitost propojit teoretické poznatky z učebnic s realitou – místo abstraktních schémat mohou fyzicky sledovat pukliny, které se v žule vytvořily, a chápat, proč se skály rozpadají právě do charakteristických kvádrů a věží.

Lokalita je také výborným příkladem toho, jak geologické procesy formují nejen samotné skály, ale i celou krajinu kolem nich. Návštěvník si zde může uvědomit propojenost geomorfologie s dalšími přírodními jevy – s vegetací, která se přizpůsobila specifickým podmínkám na skalních výchozech, s mikroklimatem, jež panuje mezi balvany, i s historickým osídlením a využíváním krajiny člověkem. Tato mezioborovost činí z Devíti skal místo, kde se dá vzdělávat nejen v úzce vymezené geologii, ale v širším kontextu přírodních věd.

Význam lokality pro vzdělávání veřejnosti podtrhuje i skutečnost, že mnoho návštěvníků přichází do Žďárských vrchů bez hlubších znalostí geologie, a právě zde získávají první impulz k hlubšímu zájmu o tento obor. Informační tabule, naučné stezky a průvodcovské výklady, které v oblasti fungují, pomáhají laické veřejnosti pochopit odborné pojmy srozumitelným způsobem, aniž by muselo dojít ke zjednodušení na úkor přesnosti. Devět skal tak funguje jako přirozený vzdělávací prostor, kde se věda stává hmatatelnou a přístupnou i pro ty, kteří s geologií dosud neměli žádnou zkušenost.

Nezanedbatelný je také psychologický efekt, jaký na návštěvníky mají mohutné skalní útvary. Setkání s tak impozantní přírodní scenérií často probouzí přirozenou zvědavost a touhu porozumět tomu, jak něco takového vlastně vzniklo. Tato emocionální rovina zážitku se ukazuje jako velmi účinný doplněk k faktickému vzdělávání – lidé si informace lépe zapamatují, pokud jsou spojené se silným osobním dojmem. Díky tomu si Devět skal udržuje svou pozici jednoho z nejvýznamnějších míst, kde se veřejnost může přirozenou a nenásilnou cestou seznamovat se základy geologie i s širšími souvislostmi vývoje české krajiny.