O nás
27.05.2006 118310 hits
Český klub skeptiků SISYFOS

Skepticismus

Český klub skeptiků SISYFOS je součástí světového skeptického hnutí, které vzniklo v r.1976 v USA z iniciativy desítek vědců a filozofů, mezi nimi několika nositelů Nobelových cen jako reakce na vzestup iracionality ve společnosti. Vzniklá společnost, jejíž vůdčí osobností a ...

Jak se stát členem
Zde si můžete přečíst stanovy sdružení Sisyfos.

Zde lze stáhnout přihlášku za člena našeho sdružení.

Roční členský příspěvek činí
300,- Kč

číslo účtu:
4444444444 (10 čtyřek)
kód banky 2010

Kontaktní adresa
Českého klubu skeptiků SISYFOS:
Zdeněk Jonák
U Dejvického rybníčku 25/1976
160 00 Praha 6

e-mail: zdenek.jonak@hotmail.com
About
27.05.2006 119600 hits
Czech Skeptical Club SISYFOS

Skepticism

The Czech Skeptics Club Sisyfos is a member of the international skeptical movement which has been initiated in U.S.A. in 1976 by scientists and philosophers who reacted against the rise of irrationality in the community. Among the founders of the newly established society ...

22.10.2006 / 17:31Pavel Vachtlčtenost 25583e-mailkategorie: sborníkverze pro tisk
Motto: "Když člověk nemá oporu ve společnosti, když ho nikdo nechrání, nýbrž slyší jen samé výhrůžky, a nemůže se přitom spolehnout na zákon a spravedlnost, stává se víra v nadpřirozené síly jeho posledním útočištěm."
(Ivan Jefremov - sci-fi román "Hodina Býka" (16).)


Elektroničtí barbaři

V tomto příspěvku se budeme věnovat jednomu aspektu zdánlivě paradoxní situace, kdy rozvoj racionální vědy a techniky ve 2. polovině 20. století vedl prostřednictvím zejména audiovizuálních médií nové, digitální generace ke stimulaci a vzestupu (této tendenci protichůdných) iracionálních prvků v mentálním životě širokých vrstev obyvatelstva, zejména té nejmladší generace. Ta z vlastní zkušenosti nezažila např. poslední podstatnou geografickou a technologickou expanzi, tj. pronikání člověka do kosmu, atmosféry a oceánů, fundamentální vývoj technologií s nimi spojených a nemá k nim proto zřejmě žádný bližší vztah. Jejich idoly nejsou ani tak často kosmonauti, letci, horolezci, vědci, vynálezci či potápěči, jako spíše darwinisticky úspěšní jedinci v rámci "lidské džungle", někdy možná i vůdci pouličních gangů a dealeři drog, chceme-li tento rozdíl dovést "ad absurdum". (Je zajímavé, jak tento vývoj v lecčems odpovídá situaci popisované ve fikci (16), napsané už před 30 lety, z níž je citováno úvodní motto.) Nová generace bere vyspělé technologické pomůcky každodenní potřeby, např. mobilní telefony, počítače apod. za samozřejmost a nenechává si svůj světonázor příliš ovlivňovat jejich materiálně-fyzikální podstatou. V podstatě tak naplňuje představu autora sci-fi A. C. Clarka, že pro některé lidi je vyspělá technologie subjektivně ekvivalentní s magií. Tito novodobí "elektroničtí barbaři" si v podstatě spokojeně, i když neuroticky, žijí svoji "postmoderní" skutečnost. Vytříbenou racionalitu ani reflexi vědy ke své existenci nepotřebují, neboť vyspělá technologie, kterou si koupili, pracuje za ně. Tato situace má jistě i čistě společenské a sociologické příčiny. Na některé poukazuje motto v úvodu, další příčiny odklonu od vědy analyzuje např. Gerald Holton v knize "Věda a antivěda" (11). Ten mj. uvádí pocit některých skupin lidí, že vědecká obec je součástí společenského establishmentu; což ovšem asi v současné době pro Českou republiku neplatí. Samostatným faktorem, který situaci činí nepřehlednou, je také úžasná rychlost technologického vývoje a přemíra možností výběru životních stylů, čemuž se věnuje např. Alvin Toffler v "Šoku z budoucnosti"(8). Avšak na rychlé změny ve světě je třeba nějak reagovat a čistý konzervativismus nebo tradicionalismus nám mnoho nepomůže.
My se však podrobněji uvedeným společenským příčinám odklonu od vědy věnovat nebudeme. Zaměříme se jen na roli médií.


Elektronická média nové generace

Elektronickými médii se všeobecně rozumí jakékoliv prostředky sdělovací techniky používající po fyzikální stránce pohyb elektronů či elektromagnetické pole. Z tohoto hlediska je elektronickým médiem např. i rozhlas, telegrafie, klasická (centrální) analogová televize, film, páskové (video)magnetofony apod. Nicméně nás bude především zajímat nová situace v elektronických médiích v posledních 20 letech, kdy se masově rozšířily digitální a počítačové elektronické technologie, internet, mnohokanálové satelitní a kabelové televize, domácí video a videohry, multimediální CD-ROM apod. (Nyní Českou republiku čeká zavádění digitální televize, v Praze už je instalováno pět vysílačů). Pro nová počítačově digitální média jsou typické tyto rysy, které je odlišují od předchozích generací elektronických médií: vysoká věrnost, možnost snadno a exaktně (tj. 100% doslovně) záznam uchovat, replikovat a editovat, individuálně vybírat, vnímat a "konzumovat", možnost interakce uživatele s obsahem, multimedialita a přesun důrazu k vizuální složce médií. Sám přesun sdělování od verbální (nebo textové) k vizuální složce je přitom velmi podstatný (viz dále). Více o mechanismu působení jednotlivých elektronických médií uvádí např. Mc Luhan (5).


Obraz a iluze - nedostatečnost čistě vizuální komunikace

Vzájemným vztahem textu, hudby a vizuální (výtvarné) složky a také různými aspekty příslušných komunikačních kanálů se po staletí zabývali kulturologové, filozofové, psychologové či sémantici. Např. Umberto Eco v knize "Mysl a smysl" (1), kapitola Od internetu ke Gutenbergovi, uvádí (a upozorňuje tak na jistou nižší "logickou gramotnost" vizuálního způsobu percepce): "...obrazy nemohou říci NEEXISTUJE. Slovy mohu říci "jednorožci neexistují", když však ukáži obrázek jednorožce, jednorožec tam je ...“ „…Čistě vizuální komunikací lze tudíž snadněji uskutečnit přesvědčující strategie, které redukují naše kritické schopnosti...". Dále Eco říká, že dnešní společnost má tendenci se dělit na literárně gramotnou, myšlenkově nezávislou menšinu, která je schopna textové práce (na počítači), vybírat si a zpracovávat informace a na vizuálně pologramotnou většinu, která bude vnímat převážně televizi, video apod., tj. uměle prefabrikované obrazy. Nutno říci, že "obrazy neexistujících jednorožců" nás dnešní média zaplavují víc než dost. Přitom je ovšem třeba v zásadě rozlišovat zprávy faktické, "informační" a sdělení spíše estetická, tj. umělecké či zábavné žánry. Do světa čistého zpravodajství (a poznávání vůbec) iluze zcela určitě nepatří, protože zprávy mají už z definice odrážet reálný stav věcí. V umění či zábavě má však iluze zcela jinou, nosnou funkci, spíše "ornamentální" a celkem přirozené místo v rámci imaginace, vytváření příběhů, analogií, alegorií, hyperbol apod. Velká část lidí je také naštěstí schopna dvou odpovídajících a zcela odlišných základních modů vnímání. Podle jednoho přebírají informace zvenčí kriticky, přes jakýsi filtr, ale poté je absorbují doslova. Podle druhého modu vjemům nekladou příliš velký odpor, nicméně vše sdělené chápou jakožto pouhou (nezávaznou) fantazii, zábavu či básnickou licenci. Nelze ovšem přehlédnout, že i v uměleckém smyslu se může iluzivnost (a povrchnost designu) díla někdy stát předimenzovanou, samoúčelnou a přes působení na podvědomí může dokonale ovládnout i kritickou část mysli člověka. V této době, kdy se v médiích prosazuje masově tzv. infotainment (informační zábava) a dochází k naprostému směšování žánrů, je ovšem riziko zmatení diváka či mediálního konzumenta velké, neboť si nemůže být nikdy jist, který modus percepce má právě zvolit. To je ostatně také cílem této pestré postmodernistické mediální palby. O proměnách tvorby a vnímání umění v postmoderní době, která už neklade takový důraz na sdělení myšlenkového obsahu jako dříve, pojednávají např. zdroje (4) a (7).


Postmoderní "simulakrum" a individuální konzum

Manipulaci např. komerční televize s divákem bychom si ovšem neměli představovat jako něco totalitního, kdy médium konzumentovi jednostranně vnucuje, co on sám nechce. V dnešní době tvrdé konkurence by tento přístup neakceptoval. Člověku je naopak zapotřebí přesvědčivě a adaptivně přitakávat a utvrzovat ho v jeho postojích a preferencích. Hlavním cílem je ostatně prodat v médiu co nejvíc reklam. Je zřejmé, že v epoše pluralitních a "na míru" šitých mnohokanálových médií sice nelze člověku vnutit univerzální totalitu minulosti, ale na druhou stranu nelze prosadit ani cokoliv pravdivého, co se zrovna náhodou nachází příliš daleko "mimo vlastní obzor" příjemce. (Dnes už bohužel často jde o základní solidní povědomí o přírodních vědách.) To se realizuje nejlépe tak, že program pro nedostatečně vzdělanou část populace připravují odpovídajícím způsobem polovzdělaní redaktoři. Mediální "realita" je ovšem často natolik psychologicky silná, že některé její prvky už téměř začínají žít vlastním životem, byť "jen" informačním. Postmoderní kulturologové pro takovýto (dez)informačně přetvořený obraz, který už sám má (v jistém společensko-strukturálním smyslu) v lecčems charakteristické rysy, atributy předmětu, události či děje, vymysleli termín "simulakrum" (viz např. (2) a další prameny). Možná se dá říci, že ideálem postmodernistické filozofie atomizovaného světa je, aby každý sám mohl konzumovat (a také konzumoval) své zcela individuálně odlišné, sobě na míru šité, informační simulakrum. Ve smyslu kulturně politickém je to možná pro někoho stav značně uspokojivého stupně demokracie a plurality. Brání to ovšem i jakékoliv reálné komunikaci (globálně napříč společností), která je v tomto schématu občas pociťována dokonce snad i jako násilí. Navíc ve styku se světem neosobní objektivní přírody to může mít pro společnost později následky dosti ničivé. Divide et impera? Tento radikální pluralismus společnosti můžeme chápat také metaforicky v termínech biologické evoluční teorie a diverzity (živočišných) druhů. Je známo, že ve chvílích dostatku materiálních zdrojů v ekologickém systému dochází v živočišné či obecně biologické komunitě někdy přímo k explozivnímu a jakoby neřízenému, marnotratnému nárůstu počtu druhů, jejich forem a jejich způsobů života. To ovšem trvá jen do doby, dokud exploze nenarazí na své meze, event. nepodkope zdroje svého materiálního dostatku.


Fantasy subkultura, magie v narativním umění a počítačových hrách

Jako ilustraci teze, že někdy může iracionalita „přetéci“ z čistě iluzivního umění do faktické sémantické roviny a praktického světonázoru nebo naopak, můžeme uvést rostoucí oblibu žánru fantasy v posledních 20 letech. Je známo, že literární fantastika jako celek je jedním z nejoblíbenějších uměleckých žánrů 2. poloviny 20. století. Do konce 70. let přitom ve světě v rámci jejích subžánrů dominovala její vědecky podložená odnož - science-fiction, s tématy vesmírných letů, biotechnologií, fyzikálních objevů apod. Po jisté deziluzi ze skomírajícího vesmírného programu ve 2. polovině 70. let, ropné krizi, nástupu protijaderných nálad atd. se začala více šířit druhá poloha fantastiky – fantasy -, kterou lze rámcově charakterizovat oblibou magie místo technologií, násilí místo diskuse a vyjednávání, a středověké autokracie místo demokracie v nejrůznějších příbězích a fabulacích. Nechci zde paušálně odsuzovat jakýkoliv žánr jako celek, ani brojit proti tzv. únikové kultuře, agresivitě ve filmech, počítačových hrách apod. Na míru nebezpečnosti unikání do smyšlených světů či prožívání virtuální agresivity se ostatně názory odborníků značně liší. (Někteří psychologové poukazují i na prospěšnost ventilace podvědomých tenzí či agresivity touto poměrně neškodnou, virtuální cestou. Cokoliv lze tudíž posuzovat až po poznání odpovídajících souvislostí, tedy se skutečnou znalostí tématu.) Jen je třeba poznamenat, že existuje zřejmá pozitivní korelace mezi výlučnou zálibou ve smyšlených příbězích z hypotetického "magického" světa a osobní vírou v reálnou existenci paranormálních jevů u čtenářů i autorů žánru fantasy. Stejně tak ovšem existuje korelace mezi systematickým vyhledáváním sci-fi literatury či filmů a zájmem o vědecké poznatky a principy v reálném světě. Ze samotného občasného hraní počítačových her, kde hlavní hrdina - hráč - pobíjí "magickými" zbraněmi různé démony a čaroděje, bychom tedy ještě asi nemohli mnoho vyvodit. Nicméně pokud zmíněný hráč nemá jiné výraznější zájmy, nepochybně může být v jeho mentalitě určitá nevyrovnanost - dysbalance a jednostranná preference iracionálních postupů a vzorců.


Vzestup virtuality v "informačním věku"
Virtuální realita (VR), simulace a modelování


Nyní se již dostáváme k pojmu tzv. virtuální reality, tak často skloňovanému a nadužívanému mnoha publicisty v posledním desetiletí. Je na místě se zmínit, že problému technické realizace věrných interaktivních iluzí či simulací, včetně komplexu jejích společensko-psychologických (až patologických) důsledků, se ve značném předstihu věnoval už Stanislav Lem ve velmi podnětném díle Summa technologiae (9) (první polské vydání už 1964 (!)), kde o VR píše jako o "fantomatice" či "fantomologii".
Rozsáhlé možnosti nové počítačové technologie (např. schopnosti věrné grafické vizualizace či vysoký a dále neuvěřitelně rychle stoupající výpočetní výkon procesorů a pamětí - za poslední desetiletí se rychlost procesorů zvětšila cca 100x) umožnily během 90. let v rozsáhlejším měřítku skutečně realizovat jistou předehru k VR, jako třídu specifických aplikací pro výkonnější počítače.

U pojmu virtuální realita či samotného slova "virtuální" se však zastavme, abychom si vysvětlili jeho různé významy. Samo anglické slovo "virtual" (odvozené od latinského virtus - mužnost, ctnost, dobrá vlastnost) je neobvykle dvojznačné - má jak významový obsah "smyšlený", "imaginární", tak ovšem kupodivu i "skutečný", resp. "věrně skutečný", "opravdový", vždy podle daného kontextu. Podotkněme, že technologie VR lze opravdu používat podle tohoto ambivalentního smyslu dvěma zcela různými způsoby - jak k modelování a pochopení reálných dějů ve světě, což patří odedávna mezi metody vědy a inženýrství (např. metoda konečných prvků, MKP), tak k vytváření zcela „alternativních“ až náhražkových "realit", které však budou jen předstírat, že mají atributy reality plnohodnotné (hyperrealita), což se zřejmě dnes děje hlavně v oblasti televizních reklam, videoklipů, bulvárních zpráv a počítačových her nebo her pro různé elektronické konzole (viz např. pramen (6) - "VR je dvojsečný meč").

Virtuální realita jako taková, jakožto interaktivní model či simulace, však zřejmě není produktem až posledních let. Ve smyslu poznávací, zprostředkující, mezivrstvy mezi kognitivním subjektem a objektivním světem kolem něj zde patrně existovala od pradávna. To naznačuje např. slovenský kybernetik Jozef Kelemen ve své zajímavé knize "Budoucí Altamira" (10), v níž srovnává pravěké jeskynní malby zvířat (což byla možná jakási lovecká simulace či příprava, podobně jako třeba na simulátoru v autoškole) s novodobou modelovací kognitivní aktivitou lidí, snažících se pochopit jakékoliv mechanismy přírody či světa. Jakkoli vzdálená se nám tato analogie může zdát, na jednotném pohledu, který zobecňuje pojem virtuální reality na jakoukoliv imaginativně-modelující činnost, třeba i v oblasti umění, je cosi značně podnětného. Vzdálená virtuální realita pohádek může mít patrně také jistý reálný význam, např. ve smyslu určité "prvotní" iniciace a postupné adaptace dítěte na okolní svět.

Přes datové brýle či jiný displej virtuální reality, napojený na počítač, můžeme jak cestovat mezi planetami (planetárium), uvnitř buňky, provádět modelované operace orgánů těla, listovat multimediálními bázemi dat, modelovat si efekty teorie relativity, tak ovšem také putovat úmyslně nesmyslnými světy a situacemi, které jsou doprovázeny spíše snahou po eskalaci samoúčelných, mozek ohlušujících akčních efektů. Zde možná vede reálná hranice mezi víceméně prospěšnou oblastí virtuální simulace reality a víceméně neplodnou a slepou uličkou informací prostého únikového "hraní", leckdy se skrytě mělkou úrovní fantazie.

Za zmínku v českém kontextu stojí, že nedávno jistá skupina kolem umělce Federica Díaze, zaštítěná jménem filozofa Zdeňka Neubauera, zveřejnila záměr vybudovat v Praze komplex virtuální reality - s názvem E-area (http://www.e-area.cz/). Oficiálně má jít o velkolepou audiovizuální a interaktivní demonstraci exotických fyzikálních aj. efektů. Nicméně vzhledem k různým vyhlášením a již známým postojům některých protagonistů není příliš jisté, zda nepůjde spíše a pouze o postmodernistické simulakrum. Moderní kultura v oblasti sci-fi na druhou stranu sama místy reflektuje jistou nedůvěru a skepsi k iluzivní technologii, ať už (neuro)elektronické či (neuro)chemické (13, 15) - dobrým příkladem je antiutopický film "Matrix" (1999, 14), kde se skupina rebelů vzbouří proti počítačové síti, ovládající pomocí simulované-snové reality většinu lidstva. Podobným termínem jako "matrix" je v elektronické kultuře "kyberprostor", který pro oblast mohutných počítačových sítí zavedl William Gibson (sci-fi román Neuromancer - 12)). Ale to už se dostáváme k tématu Internet.


Informační a dezinformační potenciál internetu

V této části se ze všech možných druhů dezinformace budu převážně a konkrétněji věnovat těm, které jsou dezinformacemi z hlediska vědy, zvláště oborů přírodních a technických. Je třeba zdůraznit, že internet je dodnes médiem převážně textovým, takže lze u jeho uživatelů předpokládat spíše aktivnější přístup k informacím, než u specializovaných konzumentů videa či videoher.


Internet jako médium, jeho novost a odlišnost

Internet je nejen technicky (v dlouhodobějším historickém kontextu) zcela nové médium, ale navíc se od všech dosavadních médií podstatně liší. Není v pravém slova smyslu "masové" médium, protože umožňuje každému uživateli (podle jeho teoreticky svobodné vůle) zcela individuální výběr z nepřeberného množství zdrojů, takže nikomu není prostřednictvím Sítě sítí prakticky dána možnost ovlivňovat "masy". Řada velkých informačních serverů a portálů (CNN, Yahoo, Hotbot atd.) návštěvníkům také nabízí možnost zvolit si, které typy zpráv chce, či nechce přijímat (jde o tzv. personalizaci). Internet vlastně není médiem jedním, v podstatě jde o soubor mnoha médií - od elektronické pošty, diskusních konferencí (maillisty, news), multimediálních vývěsek různých typů souborů (www), kde lze umisťovat např. časopisy i celé knihy, až po internetovou telefonii, chat, tzv. instant messaging, videokonference, internetová rádia a televize (tzv. webcasting nebo streaming).
Internet je plně digitální médium s vlastnostmi džungle (radikální pluralitou – oblíbeným atributem postmodernistů, s variabilitou a diverzitou s darwinistickou selekcí).
Digitální forma i zde umožňuje neomezené sdílení, přechovávání a kopírování informací, tj. textů, obrázků, zvuků, animací, filmů a programů. V současné době možnosti internetu omezuje pouze přenosová rychlost a cena připojení běžného uživatele, finanční dostupnost počítačů a konečně rychlost, jakou může informace zpracovávat lidský mozek a využívat člověk jako takový.
Dá se říci, že světový internet je (co do kvantitativního objemu přenášených dat) dnes asi rychlejší, pohodlnější a bohatší než všechna ostatní média, snad s výjimkou televize a rádií. Může tedy postupně pohltit jak poštu (samozřejmě s výjimkou přepravy hmotných nákladů - nelistovních zásilek), tak klasický telefon, klasický tisk i klasická rádia. Během 5 - 10 let bude internet moci nahradit i klasickou televizi. Pravděpodobně však dojde k jakési formě kombinace či prorůstání internetu do klasičtějších forem komunikace - např. ve formě digitální televize na objednávku (on demand) či elektronických knih na zakázku.


Rychlost přenosu informací na internetu, flexibilita

Internet značně zrychluje komunikaci, zejména mezi vzdálenými osobami, a zavádí novou metriku (systém vzdáleností mezi lidmi, který nemusí souviset s metrikou geografickou). Neobyčejně také usnadňuje publikační aktivitu - nepotřebujete příliš odlišnou techniku ani větší obnos financí, než má řadový čtenář webu. Musíte jen ovládat programy na editaci www stránek a programy pro FTP přenos souborů, což jsou v podstatě minimální nároky. Díky digitální formě nemusí být žádná informace, umístěná na internetu, definitivní - vždy existuje možnost dodatečných korekcí a dalších větvení (zásluhou hypertextové struktury).
Internet jakožto technický prostředek přitom samozřejmě nijak nerozlišuje KVALITU dodávaných informací - stejné KVANTITATIVNÍ množství bytů jakékoliv informace rozešle vždy za stejnou dobu (samozřejmě statisticky vzato, odhlédneme-li od fluktuací kvality spojení), ať už jde o informaci pravdivou, vědeckou či naopak o informaci nekvalitní, pseudovědeckou či mystifikaci.
Ve sféře čistě technické tedy případná diference mezi informačním a dezinformačním potenciálem internetu být nemůže. Pak zde ovšem určitě hrají roli faktory lidské či společenské - které hrály podobnou roli i u všech klasických, předinternetových médií. V tomto směru není internet něčím příliš novým - je "jen" rychlejší. Tato rychlost však přesto sama o sobě, aniž cokoliv preferuje, tj. informaci či dezinformaci, může být stimulem předem neodhadnutelné společenské změny, zejména obecně politického charakteru.
Na internetu je také přisouzen daleko větší význam každému individuálnímu vkladu člověka do společné, dnes už i světové, báze dat. Skutečnost, že internet vlastně není masové médium, nás ale může poněkud uklidnit - rozhodně pseudovědecký článek (či názor zde zveřejněný) globálně nezpůsobí takovou škodu, jako totéž šířené masovým deníkem či masovou televizí typu Nova pro desítky procent obyvatelstva.
Na druhé straně je nutno přiznat, že individuální aktivita paranormálních zdrojů na internetu je a bude značná. Nicméně jejich účinnost se spíše tříští ve vlastní i všeobecné "radikální" pluralitě a ve všeobecné informační záplavě. (Metaforicky je tato situace velmi předvídavě vyjádřena např. už v Borgesově povídce "Babylónská knihovna" (3.) z roku 1941 (!))
Na internet nemůžeme nahlížet jako na strukturu, která "cosi odněkud někam" jednostranně vysílá, jak je tomu u klasických "velkých" médií. Zde každý příjemce informací může být zároveň i jejich „vysílačem“. Informační a komunikační aktivita je tedy značně DISTRIBUOVÁNA do mnoha elementů systému, což může připomínat jakoby NEURONOVOU SÍŤ.
Dělící čára mezi pavědou a vědou pak probíhá víceméně kolem každého člena globální komunikace a rovnováha mezi informacemi a dezinformacemi je velice citlivou záležitostí. A každý ji také může svojí osobou (lokálně) bezprostředně ovlivnit. Troufám si dokonce tvrdit, že internet je při veškeré své chaotičnosti a pověstné nepřehlednosti a anonymitě (kupodivu, protože fenomén tzv. virtuálních identit na "chatech" a anonymních výhrůžných mailů je dostatečně znám a skutečně existuje) přece jen o něco transparentnější "terén" než prostředí tvůrců masových televizí, novin, autoritativních a suverénně se tvářících výrobců mediální politiky, propagandy a manipulací velkého rozměru, o jejichž pozadí většinou víme jen velmi málo. Po jisté době aktivity na internetu totiž do značné míry můžete zjistit, kdo je kdo a kdo „za koho kope“ (alespoň mezi těmi lidmi, kteří nevystupují anonymně).
Jistou kladnou roli snad může také hrát "vědecký genetický kód" internetu - zárodky jeho technologie vznikly v propojení a komunikaci počítačů armádních vědeckých institucí v USA již kolem r. 1970 (vojensko-výzkumná síť ARPANET). Také pozdější princip hypertextové služby www vznikl ve Švýcarském CERNu koncem 80. let. Ostatně stránky vědců a vědeckých institucí (především amerických) patří doposud mezi nejpočetnější.


Které faktory činí internet nástrojem větší informovanosti

Internet se dnes stává citelnou konkurencí tradičním "mamutím" a petrifikovaným médiím (TV, rozhlas, některé velké deníky), které jsou u nás často zdrojem dezinformací a polopravd v oblasti vědy. Leckdy jsou přímo pseudovědecké názory v těchto donedávna takřka monopolních masmédiích protežovány až pěstovány. Tam, kde jsou detailnější i podstatné odborné informace nemilosrdně ořezávány až cenzurovány redaktory klasických či "papírových" médií, s poukazem na omezenou kapacitu novin, vysílací čas (apod.), nebo z důvodu, že by "tomu diváci nerozuměli", tam si může internetová publicistika dovolit téměř cokoliv. Místa na discích serverů je dost a mezi autorem a čtenářem, pokud si autor šíření svého díla zajistit sám, nemusí existovat žádný dodatečně zkreslující mezičlánek.
Internetovou edici sice zpravidla čte menší počet lidí, než klasickou, masovou, ale bez internetu by některé informace, v našem případě například o nejnovějších pokrocích vědy či o skeptické kritice postmodernistických tendencí v metodologii vědy, nemusel číst v Čechách téměř nikdo.
Stejný faktor, tj. nízký práh či nízká bariéra v publikování, který prospívá informační konkurenci, rozmanitosti a zkvalitňování informací, může však snadno sloužit i k opačnému, poněkud intelektuálně "plebejskému" účelu - podle typu autorů a jimi produkovaných textů.

Nízký práh postačující k publikaci umožňuje vyjadřovat se i nekvalifikovaným osobám ke všemu (viz např. Svět Namodro: http://svet.namodro.cz/)

Svým způsobem může pomocí vysoké technologie, jež zpřístupňuje autorské a publikační možnosti nejširším vrstvám (které nemusejí znát nic jiného než uživatelské základy v obecně počítačové a internetové oblasti) docházet až k jakémusi "zplebejšťování" informačního prostoru a jeho plnění až k zahlcování informačním balastem. To klade zvýšený nárok na erudici a aktivitu v příslušných oblastech kvalifikovaných odborníků, kteří by na internetu měli vystupovat s oponenturou povrchních a nekvalifikovaných tvrzení např. různých „záhadologů“, kteří mají nezřídka i ryze komerční ambice.
Komerční, ideové aj. ambice českých léčitelů a pseudovědců jsou v současné době na www zastoupeny hojně (např. www.doktorka.cz, tzv. Duchovní univerzita Bytí T. Pfeiffera, různé filiálky firmy Joint Line - Jiřího Langa, člověka, který, vystupuje, a to dost arogantně, pod jménem Zkoutajan, kluby příznivců "Plejáďanů", vedené pány Hladíkem a Bendou, různí věštci, nadšenci pro "tajnou" Oblast 51, astrolog Turnovský apod.).
Jinak lze konstatovat, že na internetu často nenacházíme pseudovědecký materiál v čisté podobě, zcela vydělený a stojící proti vědeckým poznatkům. Např. známý ufologický server www.ufo.cz, který před pár lety svojí frekvencí návštěvnosti předčil astronomický zdroj "Instantní astronomické noviny (www.ian.cz)", nepřináší zdaleka jen spekulace z ufologických kruhů, ale zhruba ze 40 až 70 % přejímá zprávy z astronomických institucí a kosmických agentur, zejména z NASA. Filozofií jeho tvůrců je zřejmě nijak nezasahovat do příchozích zpráv a vůbec je nefiltrovat. Americký server www.exosci.com také poměr mezi záhadologickými zprávami a zprávami seriózních výzkumných organizací kolem 1:1.


Příklady informací a dezinformací šířených prostřednictvím e-mailu (hoaxy, řetězové maily - viry, mystifikace)

Speciálním případem dezinformací a mystifikací na internetu je obdoba tzv. řetězových dopisů, které odjakživa plnily naše poštovní schránky. Zpravidla jde o původně kanadské (e-mailové) žertíky s falešnou zprávou o fiktivním viru, které postupně "mutují" do "k přežití optimální" podoby. Velká část příjemců, kteří nesmyslnost těchto textů neodhalí, ho v dobré víře rozešlou dále, třeba na desítky adres najednou. Tím se nevědomky podílejí na šíření podstatou jiného myšlenkového viru, čili memu, který je pro příjemce stejně nepříjemným až nebezpečným svým "zdržujícím" efektem.
Veškeré šíření informací a dezinformací na Internetu lze průkazně považovat za aplikaci memové/replikátorové koncepce Richarda Dawkinse. Kromě toho se ovšem přes e-mail šíří i klasické "řetězy či modlitby štěstí" a nesmyslné návody k vydělání větších finančních částek (např. když tento e-mail pošlete 100 lidem, Bill Gates Vám zašle 2000 i více dolarů).


Experiment s mystifikací (AmberZine)

Společně s redakcí magazínu http://amber.zine.cz/ jsme se dopustili "hříchu": rozhodli jsme se, že 30.10. 1997 (tj. o anglosaském Halloweenu) uděláme experiment s mystifikovatelností běžného internetového čtenáře.
Nabídli jsme mu story o tom, že skupina islámských extremistů hodlá použít na své odpůrce (tj. většinu světa) mikrovlnné satelitní zbraně. Vše bylo v první fázi napsáno velmi věrohodně, s použitím řady pseudodetailů a s využitím již existujícího internetového mýtu o "záhadných pokusech" Nikoly Tesly. Aplikovali jsme tedy tzv. žánr "junk science" neboli "weird science", který lze definovat jako koloidní směs vážně míněné pavědy, reálné technologie a humoristických a parodických prvků.
Bylo celkem pozoruhodné, jak velká část čtenářů „kachně“ uvěřila. Jelikož jsme se zalekli, v příštím čísle jsme radikálně odhalili celý postup, což jsme tak jako tak plánovali. (V AmberZinu později vznikla celá explicitně označená rubrika podobných aprílových vtipů, s příznačným názvem "Brain Meltdown“ – „vyměknutí mozku".)
Zajímavé bylo, že lidé, kteří oné fámě uvěřili, měli někdy tendenci obviňovat nás, místo toho, aby se vážněji zamysleli nad svojí důvěřivostí. Doufejme, že alespoň větší část "postižených" jsme touto naočkovanou a posléze odhalenou dezinformací "imunizovali" proti dalším podobným případům.
Možná, že dokonce i tento "neklasický" a poněkud dadaistický přístup může posloužit ochraně proti dezinformacím lépe než k naprosté neúspěšnosti odsouzená snaha po centrální filtraci nebo radikálním odstranění pseudovědeckých dezinformací z internetu. Jednak je tento přístup v distribuovaném prostředí naprosto neúčinný, jednak hrozí riziko, že by leckdy mohl vyvolat pravý opak.


Závěrečná poznámka:

Elektronická média mění a dál budou měnit lidský svět. Jejich vliv je však složitý, často špatně analyzovatelný a ne příliš předvídatelný. Autor proto neměl ambici na této menší ploše uskutečnit zásadní, absolutně objektivní, naprosto originální a všeplatnou analýzu všech možných souvislostí a podrobně zmapovat všechny oblasti tématu, což by si jinak vyžádalo napsání řady knih, nikoliv jediného příspěvku. Autorovým záměrem bylo pouze základní seznámení s problémem, který souvisí se současnou expanzí iracionality. Proto autor doporučuje (podle individuální oblasti zájmu čtenáře) vyhledat si další informace např. v některých (v textu zmíněných) doporučených titulech.


Použitá a doporučená literatura:

1. Eco, Umberto: Mysl a smysl, Nadace Vize 97, Praha 2000.
2. Appignanesi, R., Garratt, Ch.: Postmodernismus pro začátečníky, Ando 1996.
3. Borges, J. L.: Babylónská knihovna (povídka r. 1941), in: Zrcadlo a maska, Odeon, Praha 1989.
4. Starý, R.: Film jako kolektivní psychóza, in: revue Prostor 22, 1992.
5. Luhan, M. Mc: Člověk, média a elektronická kultura, Jota 2000.
6. Aukstakalnis, S., Blatner, D.: Reálně o virtuální realitě, Jota 1994.
7. Gabliková, S.: Selhala moderna? Votobia 1995.
8. Toffler, Al.: Šok z budoucnosti, Práce 1992.
9. Lem, S.: Summa technologiae, Magnet - press 1995.
10. Kelemen, J.: Budoucí Altamira, Votobia 1995.
11. Holton, G.: Věda a antivěda, Academia 1999.
12. Gibson, W.: Neuromancer (román), Laser 1992.
13. Huxley, A.: Brave new world (česky Konec civilizace, román), původní vydání 1932, české Horizont 1970.
14. Matrix (film), 1999.
15. Lem, S.: Futurologický kongres (povídka), in: Futurologický kongres (sbírka povídek), Svoboda 1977.
16. Jefremov, I. Hodina Býka (román, původní vydání 1970), Máj 1973.
Iracionalita a dezinformace v dnešních elektronických médiích | Sisyfos - český klub skeptiků
Novinky
05.04.2016 25745 hits
Platba členských příspěvků

Informaci ohledně členských příspěvků si můžete přečíst
Dotazy
Nenašli jste odpověď na Vaši otázku na webu Sisyfa ?

Pište na dotazy@sisyfos.cz


Čtěte Dotazy čtenářů
Přednášky v AV ČR
03.01.2017 11608 hits
Přednášky Sisyfa v AV ČR v roce 2017

Přednášky cyklu Věda kontra iracionalita se v roce 2017 konají tradičně v budově Akademie věd ČR na Národní třídě 3 v Praze 1, a to v místnosti 206 od 17 hodin. Po přednáškách následuje diskuze.

Středa 20. 9. 2017, 17:00 hodin
Leon Korteweg (skeptický aktivista, Nizozemí):
Skepticism & ...

Přednášky ostatní
23.05.2017 4437 hits
Kladno - 13. června 2017

Pozvánka na přednášku Klubu Sisyfos

Hormeze: mezi jedem a lékem je rozdíl jen v podaném množství

Přednáší

Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D.
(Ústav biochemie a mikrobiologie VŠCHT Praha)

Kdy?
úterý 13. června 2017 od 17.00

Kde?
Gymnázium ...

Přístupy od 3/2006
5063885
TOPlist
Statistika od
25.05.2006

ADMINISTRACE